Anděl Rosalie

18. srpna 2010 v 15:35 | Iris |  ♥ Stories ♥
(( Toto som našla keď som sa nudila a klikala kde sa dalo. Vyplatilo sa. :D ))

Anděl Rosalie
Puška mi vylítla z ruky, když jsem hlavou dopadl na ostrý kámen. Bolestí jsem zasykl. Vypadalo to, že vůně mojí krve rozběsnila medvěda ještě víc. Hlavou mi prolétlo, že nebyl dobrý nápad jít lovit medvědy. Tento medvěd byl očividně několik dní nenakrmený a co víc, byl nedočkavý, protože měl v hlavě vidinu toho, že konečně zaplní prázdný žaludek.
Medvědovy plány se mi zamlouvaly, ovšem až na jednu drobnost. To, co medvěd hodlá použít k zaplnění svého žaludku, jsem měl být já. Když se medvěd postavil na zadní, zaplašil jsem představu sebe samého, jak se postupně rozkládám v medvědím žaludku a mrštně jsem se odkulil z dosahu jeho mohutné tlapy, která dopadla přesně na ten stejný kámen jako moje ubohá hlava. Vztekle zařval a zvedl zraněnou tlapu. Jo, kamaráde, ochutnej vlastní medicínu.
I přes vážnost situace jsem se posměšně zasmál, jistý svým vítězstvím.
"Tak co, obludo? Ještě si troufáš?" křikl jsem a rozběhl jsem se k místu, kde jsem upustil pušku.

Toto byl opravdový adrenalin. A ten já mám rád. Boj na život a na smrt. Co víc si přát? Tentokrát jsem to ovšem asi neodhadl. Medvěd se vyřítil rychlostí, kterou jsem nečekal přímo na mě. Nestihl jsem nijak zareagovat, pouze mě napadlo, že tady asi končí sranda. Pak jsem jen viděl, jak medvěd zvedá zdravou tlapu s dlouhými a páni, ostrými, drápy a najednou jsem pocítil obrovskou bolest. Podíval jsem se na místo, kde má každý člověk břicho a smutně jsem konstatoval, že mně z něj zbyly snad jen cáry.
Medvěd ale neměl dost, uhodil mě i druhou tlapou a já odletěl o kus dál. Tentokrát jsem to nebyl já, ale medvěd, jehož vítězný křik mi zněl v uších, zatímco jsem se propadal do stále hlubší temnoty.
Sice jsem matně tušil, že nejspíš umírám, ale moc jsem toho nelitoval. Kdo by odolal nebi plnému medvědů a sličných slečen? Nevím, kdo by mu odolal, ale představuji vám někoho, kdo by neodolal. Sebe, Emmetta McCartyho, umírajícího chlapce s cáry místo břicha. Se zavřenýma očima jsem čekal, kdy mě medvěd dorazí. Jak jsem tak přemýšlel, když už budu v tom nebi, měli by mi dát možnost, dát si s tím medvědem odvetu. Pomyšlení na to, jak ho zpráskám, mi spravilo náladu.

V tom ticho protrhl divný zvuk. A když říkám divný, tak divný. Rozhodně to nebyl medvěd. Ale co jiného? S námahou jsem se snažil otevřít oči, řekl bych, že má zranění jsou vážná. Bezmocně jsem zatřepotal víčky. Proboha, Emmette, seber se! Konečně se mi podařilo přimět oční víčka k žádoucímu pohybu a já uviděl něco nádherného. Medvěd nikde, to byla první pozitivní věc. Ta se ovšem ztrácela v propadlišti mé mysli při pohledu na anděla. Ano, vážení, anděla. Ne, nejsem blázen, tedy alespoň myslím. Ale pokud ano, nevadí mi to. Ne při pohledu na nejkrásnějšího blonďatého anděla, kterého jsem kdy viděl.

Ale no tak, nebuďte detailisti. Já vím, že jsem jiného anděla nikdy neviděl, ale prostě jsem věděl, že tenhle je z nich nejkrásnější. Blonďaté vlnité vlasy sahající do půli zad mě oslepovaly svojí září, perfektní postava ve vkusných obepnutých bílých šatech, skvělé křivky. Na moment jsem se zamračil. Kde má křídla? Snažil jsem se natočit lépe hlavu, jestli je nemá složená na zádech, ale vzdal jsem to, bolest byla příliš velká i na vykonání tak malého pohybu. Rozhodl jsem se problematiku ohledně křídel vyřešit později a očima jsem sklouznul výš, k andělově božské tváři. Bylo to jako dívat se do slunce. Jeho krása mě oslňovala. Tato andělská žena byla tím nejdokonalejším, nejfantastičtějším a nejkrásnějším stvořením, jaké jsem kdy viděl.

Na chvíli jsem zalitoval, že jsem ji potkal až po smrti. Bůh určitě do nebeských zákonů (a ty existují, tím jsem si po setkání s andělem jistý) zapsal, že je zakázaný vztah s andělem. Však víte, pak by andělé asi nebyli tak čistí a nevinní.

Když už jsme u té mé smrti, jak to, že se mi tak špatně dýchá a bolí mě celé tělo stále víc a víc? Teď bych se přece měl cítit čile a svěže, nebo ne? Anděl už byl na dosah ruky. Neodolal jsem a podíval se do jeho tváře. Vypadala, jakoby nemohla popadnout dech. Pokoušel jsem se zaostřit, zrak se mi zhoršoval. Spíš zadržovala dech a měla takový bolestný výraz. Proč se můj anděl tváří tak utrápeně? Neměl by být vyrovnaný a klidný?
"J… jde… jdeš si pr… pro mě, anděly?" zachraplal jsem a cítil, jak mi po bradě stéká z úst pramínek krve. Ztěžka jsem polkl. Anděl se zmateně otočil za sebe.
"Jaký anděl?" zeptala se zmateně blonďatá dívka bez křídel. Její hlas zněl jako zvonkohra, tak jemný a čistý byl. Byl jsem jí kouzlen.
"P… přece ty, jsi anděl a jde… jdeš si pro mě, abys mě odvedla do n… ne… nebe," oznamoval jsem jí s obtížemi to, co bylo jasné mně, ale jí očividně ne. Asi to byla rebelka a nepřečetla si Příručku každého správného anděla. Krátce se zasmála, i když bylo vidět, že jí do smíchu není.
"Blouzníš. Já nejsem anděl. Jak se jmenuješ?" ptala se zvědavě s tím úzkostlivým výrazem a odvracela se ode mě. Bodlo mě u srdce. Neodvracej se, anděly!
"Emmett." Konečně se mi něco podařilo říct něco bez přeřeknutí. Ještě aby si myslela, že ani umírání nezvládám.
"Já jsem Rosalie Haleová," řekla rychle. Nemohl jsem ani začít v plném rozsahu obdivovat její jméno, jelikož bolest se začínala stávat nesnesitelnou a já divoce lapal po dechu. Na andělově tváři jsem mohl jasně číst nerozhodnost a paniku, nevěděla, co má dělat.
"Chceš žít, Emmette?" ptala se. Užasl jsem. Že by to byl anděl, který plní přání? Odpověď jsem ani nepromýšlel, byla jasná. Nepřemýšlel jsem nad absurditou všeho, co se děje, a odvětil jsem:
"Ch… chci, ale j-jen s tebou, anděly, Rosalie." Už jsem neviděl Rosaliinu reakci, jen jsem cítil, jak mě nějaká neznámá síla zvedá ze země. Pomalu ale jistě jsem upadal do milosrdné náruče bezvědomí. Měl jsem radost, že se konečně zbavím bolesti, ale bál jsem se, že svého anděla, Rosalii vidím naposledy.

Znovu jsem s obtížemi otevřel oči v touze ji ještě spatřit a zase je rychle zavřel. Co to bylo? Otevřel jsem je zase, ale opatrněji a naskytl se mi pohled na svět jako na jednu velkou rozmazanou šmouhu a nad sebou Rosaliinu tvář. Ulevilo se mi, že je stále se mnou. Došlo mi, že mě nese. Asi je anděl superhrdina. Jediné vysvětlení celé téhle situace bylo, že mě nese tunelem na audienci přímo k Bohu.
"Neseš mě za Bohem?" zeptal jsem se anděla z posledních sil. Slyšel jsem jen, že zavrčela nějakou odpověď a ani jsem se nestihl podivovat nad tím, že anděl nemá být nervózní a vrčet, ale vyrovnaný a klidný a temnota mě pohltila. Nebudu vás zatěžovat detailním popisem mého bezvědomí, byla by to nuda. Prostě si představte tmu bez anděla. Jediné plus bylo, že bolest polevila.

Ale jak se říká, neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Bolest polevila, aby se mohla vrátit s ještě větší silou. Oheň, oheň, oheň. Oheň v mých žilách, oheň v mé krvi, oheň v mých orgánech. Byla to nejhorší bolest, jakou jsem kdy zažil. Břicho na cáry byla proti tomuto hračka. Ani křičet jsem nemohl, byl jsem uvězněný ve vlastním těle pouze s bolestí. Trvalo to nekonečně dlouho, ale potom bolest malinko polevila a já uslyšel zvonkohru. Něco mi připomínala. Něco příjemného. Jistě, anděl. Rosalie. Slyšel jsem její hlas, ale nedokázal jsem rozeznat jakákoli slova. A tak jsem jen ležel, bez možnosti se pohnout nebo otevřít oči, v nesnesitelných bolestech, a naslouchal jsem jejímu hlasu.
Bolest byla čím dál slabší, až začala mizet. Postupně se vytrácela z konečků prstů, mizela z paží, nohou… potom byl poslední záchvat bolesti, a to v oblasti srdce. Celou dobu tlouklo pomalu, teď ale začalo tlouci příšerně rychle a z ničeho nic se se škubnutím zastavilo. "Rosalie, ustup od něj, bude zmatený." Slyšel jsem nějaký neznámý hlas, potom vzdalující se kroky. Napjal jsem se a otevřel oči. Vše bylo nové. Barvy, struktura věcí. Mé myšlení bylo najednou rychlé a má mysl velká. Ale to nebylo důležité, já hledal anděla.
Ležel jsem v posteli. Posadil jsem se. Překvapila mě ta rychlost, s jakou jsem to provedl. Rozhlédl jsem se po místnosti. A uviděl je. Nebeskou gardu, stoprocentně. Ale to jsem příliš neřešil, očima jsem visel na Rosalii. Jestli to bylo možné, bylo stokrát hezčí, než jsem si ji pamatoval z louky. Nejistě se na mě usmála. Snažil jsem se ignorovat zvláštní pálení v krku a zazubil se zpět.
"Emmette?" Promluvil ten hlas, jako předtím. Podíval jsem se na jeho původce a zůstal zírat s otevřenou pusou, i když to bylo neslušné.
"Tak vy jste Bůh, jo?" ptal jsem se vykuleně. Bůh se zatvářil zmateně, potom se uchechtl.
"Ne, Bůh nejsem, jmenuji se Carlisle Cullen," představil se.
"Takže Bůh Carlisle Cullen? Hm, zajímavý," urovnával jsem si nová fakta v mé super velké mysli.
To už se ale Rosalie rozesmála a s ní i zbývající dva návštěvníci pokoje. Tím třetím byla žena, také krásná, ale Rosalii se nemohla rovnat. Dotčeně jsem se zamračil.
"Emmette, nejsi mrtvý, nejsi v nebi a rozhodně nemáš schůzku s Bohem." Usmívala se božsky Rosalie a já od ní nemohl odtrhnout oči.
"He?" pronesl jsem vskutku inteligentně.
"Ne." Usmívala se tmavovlasá žena. "Mimochodem já jsem Esme Cullenová," přestavila se. "Emmett McCarty," řekl jsem stále udiveně. "Mohli byste mi vysvětlit o co tu jde?" zeptal jsem se a promnul jsem si krk, ten žár byl nepříjemný.
Slova se ujal Carlisle. "Emmette, asi ti to bude připadat zvláštní, ale vše je pravda." Začal opatrně. "Jsme upíři," pronesl dramaticky a čekal, co to se mnou udělá. V první chvíli jsem se chtěl rozesmát, ale potom mi došlo, že na tom asi něco bude. Hele, proč bych nemohl věřit na upíry? Ještě před chvílí jsem si byl jistý, že je se mnou v místnosti Bůh, anděl a panenka Marie, tak co je na upírech tak neuvěřitelného?
"A dál?" Zvedl jsem netrpělivě obočí. Všichni tři na mě zůstali chvíli zírat v šoku, potom ale Carlisle pokračoval. "Upíři se živí krví. Lidskou nebo zvířecí. Naše rodina, která se skládá z nás tří a ještě Edwarda, který momentálně ovšem něco vyřizuje v Londýně, se živí zvířecí krví. Záleží jen na tobě, jestli se staneš členem naší rodiny."
S pohledem upřeným na usmívající se Rosalii mi bylo všechno jasné.
"No jasně, že stanu!" Zaburácel jsem vesele. "Moment, je pravda, že upíři žijí věčně?" zajímal jsem se dychtivě.
"Ano, je to pravda." Usmívala se mateřsky Esme. Zasmála se a začala Carlislea postrkovat směrem ke dveřím. "Rosalie ti všechno vysvětlí, necháme vám soukromí. Vítej do rodiny, Emmette," řekla a zabouchla za nimi.

Rosalie, která celou dobu stála u dveří, roztáhla rty do ještě širšího úsměvu a rozešla se směrem ke mně. A mě napadlo, že tohle bude zatraceně skvělá věčnost. Věčnost s andělem Rosalií.
rose&emmett
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama